Erwin Ott

Pravděpodobně nejznámějším obyvatelem Valštejna byl učitel odborné školy, básník, lyrik a prozaik zdejšího kraje Erwin Ott, narozený 9. prosince 1892 v Krnově. Zemřel 14. října 1947 v německém See u Parsbergu na následky útrap v pracovním táboře v Opavě a v Krnově.

Erwin Ott navštěvoval v Krnově obecnou školu a reálku, na níž v roce 1910 maturoval. Učitelský ústav vystudoval v Opavě. Až do vypuknutí první světové války učil v Úvalně a Krnově. Od roku 1917 byl aktivním důstojníkem rakouské armády. Během války padl do italského zajetí a také spolupracoval s časopisem Muškete a Polními novinami 46. střelecké divize. Po návratu učil na škole v Krnově-Chařové.

Nejdříve začal uveřejňovat poezii. Své básně umísťoval v různých časopisech, například v místním časopise Jágerndorfer Landchen. Ten otiskl také Ottovu báseň Wunsch, jíž básník přispěl do kalendáře Deutschen Volkskalender für Brasilien z roku 1932, určeného německým rodákům v Brazílii. Souborně vyšly nejprve v Krnově ve sbírce Neben dem Wege (1933), pak posmrtně ve sbírce Lieder um meine Bergheimat (1953). Neben dem Wegen je souborem Ottových básní z let 1912-1933, „jež číslo od čísla zrají hořkostí poznání a vítězením nad ilusí a jež z tělesnosti a hmotnosti přerozují se stále duchovněji a duchovněji v muzikální a světelnou křehkost sugestivnosti, zjevující žití nežijícího. A jejich obsah: válka, lásky blud a hřích a lásky požehnání, marnost střízlivých dnů a útěk do svatyně nitra – rilkeovská spása v dlani boží“ (Stoklas, 1935).

Již během první světové války napsal Ott svůj první román Erloschenes Licht (1922) o Holderlinovi, který byl dobře přijat čtenáři i kritikou. K zážitkům z rakouské fronty se vrátil v románu Das Ende (1930). Období let 1918-1938 ve své vlasti zachytil v románu Die Gejagten (Opava 1940, 1942) a léta 1944-1946 v posmrtně vydaném autobiografickém románu Die Gefesselten (Spoutaní), o jehož publikaci se zasloužila jeho manželka Hedwiga Ott (8. února 1894 v Krnově – 27. září 1976 v Ambergu) spolu s Arnoldem Moschnerem. Z dalších Ottových románů stojí za zmínku román Der Wanderer (Liberec 1926), jenž je retrospektivou „stárnoucího člověka, zrazeného životem a vracejícího se po letech do rodné vsi“ (Stoklas, 1935). Das Drama dersieben Tage (Opava 1932) je románová vize o konci světa, Der Geiger Christian (1933) je „nejlyričtější román o čaromoci houslí, o tragické čaromoci umění“ (Stoklas, 1935).

Ještě před válkou se Ott dočkal překladu své poezie a prózy do češtiny, a to ve sbírce Z veršů Ervína Otta (1935, tři básně na ukázku ve fotogalerii pod příspěvkem) v překladu Eugena Stoklase (1882-1963), jenž přeložil také jeho román Uhaslý plamen (1942). Milan Rusinský se v roce 1935 vyjádřil o překladu pochvalně na stránkách věstníku Matice opavské: „Ott je lyrik, třebaže se pokouší neustále v próze a zejména poslední dobou obrátil svůj umělecký zájem k románu. Ale lyrismus proniká všechno jeho dílo. Lyrismus proteskněný chladnou melodií melancholie, šerosvitným zřením života, něčím jako závanem smrti. Je v jeho lyrice stále onen teskný spodní proud lyriky tragické, kterou odposlouchal v svém básnickém učiteli, slovansky měkkém Němci, Rilkeovi. A snad je to i půda, která mu dala do básnického vínku tento dar teskné lyriky, společné všem Slezanům, ať už jsou jakékoliv národnosti. E. Stoklas přebásnil s porozuměním a s básnickým prožitím několik ukázek lyriky tohoto německého Slezana a dal nám tak možnost poznat jeho příbuznost s námi všemi, kteří tvoříme ze slezských motivů.“

Vztah Erwina Otta se k Valštejnu a Ztracené Vodě začal naplňovat již v mládí. Jako školák několikráte navštívil Valštejn, Ztracenou Vodu a hlavně Jindřichovu vyhlídku – místa, která ve svých poznámkách Z mého života nazývá svůj „horský domov“. F. Peschel napsal o Erwinovi Ottovi u příležitosti jeho 10. výročí úmrtí dne 14. října 1957 následující: “Způsobila to Jindřichova vyhlídka u Albrechtic. Tam byl jako doma, zcela uvolněný, oddaný jen krásné přírodě. Uvědomil jsem si, že by neexistovalo žádné krásnější místo, než Jindřichova vyhlídka, jestliže bychom jednou mohli vytvořit památník Erwinu Ottovi“.

Sám Ott strávil na vyhlídce čtyři nezapomenutelné týdny. V krátkém článku Ferien vom Ich na ně pod smyšleným jménem „Eckhart“ vzpomíná: „Kam utéct, kde najde člověk pokoj a nebeský klid; kde může člověk slyšet boží dech. Eckhart si vzpomene na malou horskou vesnici, která se tulí k úzkému údolí, chráněna horami, prozpívaná potokem. Na horskou vesničku, do které doposud nevede pořádná cesta. Na nejvyšší z obklopujících hor bliká vápnem natřená horská chata. Z ní člověk vidí daleko, daleko do krajiny. V domě je pokoj pro hosty. Eckhart zde bydlel čtyři týdny, čtyři nečekaně blažené týdny. Daleko na horizontu vidí ležet své rodné město, staré, ušmudlané a přece tak milované průmyslové město. Jednoho dne klid a krása končí. Nutnost vrátit se do města je tady. Eckhart balí smutně s tichou bolestí batoh. Jde ještě jednou přes horské louky. Ach ty milovaný, nádherný venkove!“

Jedním z jeho prvních a nejlepších přátel v jeho „horské domovině“ se stal místní občan Adolf Weber (Ztracená Voda 13), se kterým se, když byl na prázdninové dovolené na Jindřichově vyhlídce, často setkával. Když pan Weber dne 23. října 1929 zemřel, byl Ott na pohřbu na Valštejně přítomen a popsal tuto poslední cestu na věčnost velmi výstižně: „Vzal jsem si volno a jel tam. Na vesnickém hřbitově jsme ho spustili do hrobu. Vesnická hudba hrála. Kostelní sbor zpíval. Hory se dívaly do otevřeného hrobu. Slunce se mihlo ještě jednou nad rakví v jámě. Moje ruce se trochu třásly, když jsem mému selskému příteli Adolfu Weberovi dával sebou do hrobu tři hroudy.“

Roku 1937 konečně utišil svou touhu po svém „horském domově“ a postavil si na Valštejně vlastní dům. Základové zdivo jeho domu mu pomáhali vybudovat Alois Appel (Ztracená Voda 6) a Karl Freitag (Ztracená Voda 9). Budova dnes stále stojí – Valštejn č. p. 53 (tzv. Statková chata, místní název z doby, kdy objekt patřil Státním statkům).

26. srpna 1937 se katolík Erwin Ott oženil s evangelickou učitelkou Hedwigou Richter (publikovány vzpomínky na události z let 1945-1946 paní Hedwigy Ottové) před farním úřadem ve Vrbně pod Pradědem, v kapli v části Vidly.

V jeho románu Die Gefesselten (Spoutaní, 1946) popisuje v osobě Arnolda Moschnera (příjmení jeho prarodičů) své utrpení v českých táborech – Erwin Ott byl 26. května 1945 zatčen a odvlečen. Na mnoha místech v jeho autobiografickém románu informuje o Valštejně prostřednictví synonyma „horský domov“. Píše o událostech, které se zde staly po jeho zatčení od června 1945 a jak bylo zacházeno s místními obyvateli. Ve vězení také potkává svého souseda Josefa Appela (Velký Valštejn 2) zvaného „Trompeten-Appel“ (doslova trumpetový Appel, byl znám svou hudební profesí a výbornou hrou na trumpetu), který byl zadržen, protože neodevzdal své hudební nástroje.

Spisovatel Erwin Ott byl nábožensky založeným člověkem, měl rád přírodu a doslova si zamiloval Valštejn a Ztracenou Vodu. Jeho vztah k horské domovině mnohokráte vyjádřil ve své práci.

Robert Kořínek

************************************************************************************

Jindřichova výšina
(793 m n. m.)
od Erwina Otta z Krnova

Jindřichova vyhlídko!

Tvé jméno ve mně oživí vše: pohled do dáli, zelená pole, šumění lesa, tiché pohroužení se do vlastního nitra, snění a podivnou osamělost. Rok co rok to zažívám po několik letních týdnů, pokaždé znovu, jakoby to bylo poprvé.
A neustává to ani s podzimem, zimou či jarem, dokud se opět nevrátí léto. Je to nevadnoucí, zářivý věnec, který ovíjí všednodenní život.

*

Je ráno.
Vyhlížím z okna skrovné, ale útulné světničky v chatě. Hluboko pode mnou leží Ztracená Voda. Z komínů stoupá modravý kouř, lidé jsou vzhůru a dávají se do práce. Třpytivé střechy domů pableskují. Z doliny za Kirchbergem vystupuje věž valštejnského kostela. Mořská zeleň německé roviny za horami skomírá v zamlženém horizontu. Údolím Opavice se táhnou Hynčice a za nimi si jedna ves podává ruku s druhou až k slastně protahujícímu se Krnovu, jehož věže a střechy si pohrávají s paprsky jitřního slunce. Jejich hru pozorně sleduje Cvilínský kopec. Zrak se vydává dál. Hora se tulí k hoře, jedna přes druhou strmí až k hřebeni Praděda, Petrových kamenů a Vysoké hole.
Je to symfonie světla, barev, mihotání a třpytu, do které svým ranním songem přispějí lesy. A také ptáci opěvují tento jiskřivý den.

*

Procházím se po lese, chmurném a temném, vysokém a světlém. U hájenky ve Ztracené vodě požbluňkává voda z pramene do dřevěného žlabu. Tady si odpočinu. Chladivá voda mi stéká po prstech. A myšlenky přicházejí a odcházejí.
Bloumám dál lesem. Pozoruji jeho zvěř, jeho rostliny. Nikde ani človíčka. – Jsem osamocen v chrámu prostoupeném chvějivým světlem. Hlasy lesa vůkol jsou živé. Snažím se jim porozumět. A tu se ve mně rozeznějí, stávají se melodiemi. Oblažujícími, povznášejícími melodiemi. Ukonejší mě za hranice hodiny a dne, vyvedou mě do nových myšlenek, nových dálek, nových sfér.

*

Ležím na palouku.
Vítr rozechvívá trávu. Ovanula mě vůně květin a slyším včelí bzukot. Nebesa jsou klenutá a modrá. Bělostná oblaka odplouvají do sluncem zalitého zapomnění.
Zdá se mi, že splývám s trávou a stromy a křovím a nekonečnou oblohou.

*

Večer přikryje zemi modrými duchnami.
Zvon valštejnského kostela se pomodlí nad horami. – Světlo za světlem zhasíná. Fialová záře kamenných valů, jež lemují pole, zatím nevzdává. Snopy na polích se odmítají ponořit do šera. Zvedají se do soumraku jako vděčné ruce rolníků při sklizni. A pak se snáší noc.
Krásu zmařit nedokáže. Měsíc plýtvá jasem. Probleskují první hvězdy. Vítr se pohupuje ve větvích stromoví. V dědinách a vzdálených městech poblikává domovní i pouliční osvětlení. Na jihozápadě matně a mlhavě táboří vybledlé hory, Praděd, Petrovy kameny a Vysoká hole. Ten tam je veškerý hřmot světa. Jaké skvostné ticho!
Bezpečné útočiště!
Jsem spředen, nepatrná částečka prachu, v Boží stvořitelské milosti.

Ne, tady nahoře nebývá každý den slunečno. Čas od času chatu zahalí mlhovina ženoucí se do údolí, do velkého světa.
Jindy se na obloze stáhnou mračna, černá a hrozivá. V dálce zaburácejí hromy. Vtom se přižene vichřice a zběsile buší pěstmi do porostu, jež uhýbá a sténá v kruté bolesti. Poté vzduch protínají žlutí jezdci blesků, řítí se k zemi a rozrážejí stromy, ničí domy, zvířectvo i člověka.
Srdce se stává maličkým, sklíčeným a pokorným.
Dokud bitva neskončí a nad obrazem zkázy, plačícími poli a slzami zkropenými lesy opět pokojně nevysvitne slunce.

*

Ubíhá den za dnem.
A náhle je tu čas loučení. Je těžké, přetěžké.
A přesto: srdce a duše jsou naplněny sluncem, šuměním lesa, sněním a krásou a mírem.
Buď pozdravena, Jindřichova vyhlídko!

************************************************************************************

Poděkování Janě Guthové, Janě Pražákové a Martině Švecové za překlady z německého jazyka a konzultace.

Příspěvek byl publikován v rubrice Valštejnská toulání. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.