Poslechněte si pověst o Čučakláře, která se ve valštejnských údolích traduje již několik generací….
Kdysi dávno žila na Valštejně dívka jménem Klára. Od útlého dětství vyrůstala ve zdejším kraji, kde nejraději trávila volný čas se svou kamarádkou Milenou. Společně běhaly po lesích a loukách, prožívaly své dívčí sny a dobrodružství a tropily běžné vylomeniny dospívajících dívek. Zatímco Milena byla obyčejné a spíše plaché venkovské děvče, Klára si zakládala na své opěvované kráse a k lidem se často chovala pyšně a povýšeně.
Když se přiblížily Klářiny sedmnáctiny, povídá Mileně: „V pátek spolu oslavíme moje narozeniny, vyjdeme k večeru nahoru do údolí, sedneme si do některé z těch rozpadlých chalup a pořádně si pokecáme“, mrkla na Milenu jedním okem a dodala, „kamarád mi sehnal láhev vína“. Milena se radostně zazubila: „Tak jo, to zní skvěle. A který kamarád?“. „Lojzek, ten trouba ze statku, může na mě oči nechat“, dodala bez emocí Klára.
V onen páteční podvečer se společně vydaly vzhůru údolím Ztracené Vody. Bylo dusno a znavení zemědělci se pomalu vraceli z prvního sečení trávy. Cestou si spolu dívky horlivě povídaly, takže si ani neuvědomily, že už dávno minuly všechna obydlená stavení a že jsou hodně daleko od lidí. „Pojď, tenhle mám ráda, tady občas chodím“, ukázala Klára na polorozpadlý dům. Přešly potok a kousek louky a pomalu vešly dovnitř. Dveře byly dávno vylomené, většina oken rozbitá, část střechy chyběla.
„Dáš si?“, zeptala se Klára Mileny a nabídla jí cigaretu. „Jo, dík, dám“, špitla Milena a nedůvěřivě si prohlížela stavení. Pak si sedly na podlahu, popíjely víno a povídaly si. Milena po chvíli zalovila ve své kapse a podala Kláře malý balíček.
„Tak všechno nejlepší k narozeninám“, usmála se Milena a natáhla ruku. Klára vzala balíček, rozbalila jej a vytáhla perleťovou sponu.
„Díky, ta teda je, ta mi bude slušet“, zářily Kláře oči a hned si sponou sepnula své dlouhé vlnité vlasy.
Povídaly si dál. Za chvíli jim alkohol stoupnul do hlavy a Klára dostala nápad. Odložila láhev na zem, z podlahy vzala starý rezavý hřebík a vyryla s ním do zdi místnosti nápis:
Pila jsem tady čůčo Klára
Začala se hlasitě smát a podala hřebík Mileně: „Na, napiš taky něco a podepiš se“. Milena se pobaveně usmála, zamyšleně zamručela a přistoupila ke zdi. Přiložila hřebík na omítku a náhle zpozorněla: „Slyšelas, to znělo jako hřmění“.
„Jo, asi jo, blíží se bouřka“, řekla s klidem Klára, „no a co?“. Během pár okamžiků se skutečně obloha zatáhla, začalo se rychle šeřit a blížil se soumrak. Hromy burácely blíž a blíž, zvedl se silný vítr a první kapky začaly dopadat na zničenou střechu domu. „Pojď, půjdeme domů, nechci tady být v noci v bouřce“, ozvala se Milena.
„Nikam nejdu, já se bouřky nebojím“, odsekla pyšně Klára, „si klidně jdi sama“.
„Nemluv hloupě, vždyť se nám může něco stát, pojďme, prosím“, snažila se vystrašená Milena mluvit klidným a přesvědčivým tónem.
„Jdi si“, utrhla se na ni Klára, zapálila si cigaretu a napila se vína, „já tady zůstanu a hotovo“. Stále temnější a temnější oblohu prosvětlovaly každou chvíli blesky.
„Pojď, prosím, pojď se mnou, já se fakt bojím“, prosila stále intenzivněji Milena.
„Ne, nejdu“, zakřičela na ni Klára, postavila se do dveří a hlasitě volala do údolí: „Já se nebojím, ani bouřky, ani blesků, ani smrti“!
„Jak chceš, já jdu“, řekla vystrašeným hlasem Milena, vyběhla ven a utíkala domů. Přeskočila potok, ještě jednou se ohlédla a ve dveřích stavení spatřila bleskem osvětlenou postavu smějící se Kláry. Pak kamenitá cesta zatočila a Milena zmizela v údolí.
Ráno se Milena vzbudila brzy. Myslela na Kláru a rozhodla se, že se půjde nahoru do údolí podívat. „Raději tam nechoď“, nabádala ji matka při snídani, „v noci tam prý blesk zapálil nějaký starý barák, zůstaň doma, ať se tam nepleteš“. Mileně se sevřelo srdce. Se strachem vyběhla z domu a běžela směrem k Valštejnu a pak ke Ztracené Vodě. Hrdlo se jí sevřelo úzkostí, když viděla stoupat dým ze spáleniště domu, kde byly včera Klárou.
„Co je s Klárou, kde je, je v pořádku?“ volala Milena na starého revírníka prohlížejícího polorozpadlou chatrč, „zůstala tady včera večer, když přišla ta bouřka“.
„Bohužel, to nevím“, odpověděl revírník, „nikoho jsme tady nenašli, jen hromadu zřícených ohořelých trámů a dřev“.
Milena se s bušícím srdcem rozhlížela po spáleništi. „Nápis, ten nápis, musí tam být ten nápis“, vyhrkla ze sebe a vběhla dovnitř. „Holka potrhlá, dávej pozor, může to každou chvíli spadnout“, volal za ní revírník.
„Tady to bylo, to je ta zeď“, hovořila sama k sobě. K jejímu údivu však na zdi nebylo vůbec nic, byla jen černá od sazí, v omítce žádný nápis nebyl. Chvíli na zeď mlčky hleděla. Byla si jistá, že to byla právě tato stěna. V zamyšlení se pomalu otočila a strnula v údivu. Na protější straně místnosti byl na ohořelé zdi čistý bílý nápis:
Byla jsem tady Čučaklára
„Kdo to tady napsal, co to má znamenat?“, ozval se za ní hlas revírníka. Milena sebou leknutím trhla a rozpačitě zašeptala: „Nevím, nemám tušení“. Náhlý záblesk na hliněné podlaze upoutal její vystrašený pohled, sehnula se a třesoucí se rukou zvedla z ohořelých uhlíků ze země jako zázrakem nepoškozenou perleťovou sponu…
Po Kláře bylo vyhlášeno pátrání, nikdy se ji však nepodařilo najít. Zbytky shořelého stavení brzy pohltila divoká příroda, zdi se rozpadly a dnes již nikdo neví, kde přesně stálo. Od těch dob někteří lidé tvrdí, že viděli při bouřkách, v ranních mlhách nebo v šeru večerního soumraku na kopcích nad valštejnskými údolími stojící postavu dívky s kápí na hlavě, kterak se dívá dolů do údolí. Říká se, že je to smutná zatoulaná duše Kláry, kterou pohltila její nekonečná pýcha a tak dnes musí chodit jako Čučaklára po opuštěných místech a čekat na odpuštění. Dívejte se proto při svých toulkách pozorně, možná ji jednou potkáte i Vy….