Poutní místo Panny Marie Pomocné mezi Heřmanovicemi a Zlatými Horami bylo a dodnes je v Jeseníkách slavným a zároveň hojně navštěvovaným poutním místem. Z různých míst přicházeli a stále přicházejí poutníci, aby uctili matku boží a prosili ji o podporu při zvládání svých starostí a útrap.
Také obyvatelé valštejnských osad byli zapálení poutníci. Vždy po sklizení sena, většinou tak uprostřed června a u příležitosti svátku narození Panny Marie 8. září, vedly kroky věřících z Valštejna k Marii Pomocné. Společné místo srazu všech poutníků z Velkého Valštejna, Malého Valštejna a Ztracené Vody byla hájenka na konci údolí, kde se průvod poutníků seřadil podle pevného pořádku.
Napřed šel nosič kříže, následován nosiči praporů a farářem s baldachýnem. Za nimi se řadil kostelní sbor a hudební kapela. Konec průvodu tvořili poutníci. I když bylo nošení baldachýnu namáhavou prací, vnímali to vybraní jako zvláštní čest. V dešti, kdy „nebesa nasála příliš vody“, bylo toto zvlášť náročnou činností. Cesta věřících vedla kolem tří míst, které byly vzpomínkou na umrzlou dívku, na při nehodě zahynuvšího dělníka vezoucího dřevo a na lékárníka Convalla Spatziera z Krnova, který zde skonal na srdeční slabost. Dále pak cesta vedla přes les směrem k Heřmanovicím. Během cesty se lidé střídavě modlili růženec a zpívali náboženské písně. Tu a tam hrála kapela, aby podtrhla slavnostní událost.
Zvlášť slavnostní byla pouť 8. září, neboť se tento den konala mše. Po mši si poutníci snědli své jídlo, případně si u stánků koupili nápoj nebo něco na památku. Děti si mohly koupit cukrovou vatu a minerálku.
Po odpočinku se poutníci vydali na zpáteční cestu s modlitbami a zpěvy a u hájenky ve Ztracené Vodě se rozešli. Obyvatelé Malého Valštejna a Velkého Valštejna z horní části obce šli domů přes návrší kolem Titze Koppe. Obyvatelé Velkého Valštejna z dolní části vesnice se vraceli domů přes Ztracenou Vodu po Kostelní cestě (Kirchbergweg) a obyvatelé ze Ztracené Vody mizeli jeden po druhém na svých statcích. Ve farní kronice Valštejna je potvrzeno, že pouti se účastnilo až 400 poutníků.
Zvláštností byla pouť konaná na Štědrý den na kterou se vypravovali pouze muži společně s farářem. Začala ráno v šest hodin. V některých letech se museli muži brodit až po kolena sahajícím sněhem. Po první bohoslužbě se poutníci posilnili v blízkém hostinci a strávili čas do oběda u karet a skleničky vína. Před pochodem směrem k domovu znovu navštívili kostel. Večer dorazili zpátky ke svým rodinám, aby s nimi oslavili Štědrý večer a o půlnoci v kostele ještě jednou příchod Spasitele.
Jeden zvlášť pamětihodný zážitek popisuje pan Rudolf Hockauf z Valštejna ve své přednášce ze dne 7. září 1985: „Poslední pouť k Marii Pomocné jsem udělal 8. září 1945 s otcem faráře Richtera. Byla to asi ta nejpůsobivější. Mlčky a modlíce se jsme putovali přes les. Přicházejíc na Borůvkovou horu (Querberg) jsme se modlili křížovou cestu a jakmile jsme došli k poutnímu kostelu, nabídl se nám smutný pohled. Kostel byl na nařízení Čechů zavřen. Lidé klečeli na holé zemi před kostelem a tiše se modlili nebo vnitřně plakali. Celé to velké prostranství bylo plné, byl to přeci velký poutní den k Marii Pomocné. Byl to strašný, nejistý čas. Sklíčení a přece vnitřně šťastni jsme se vrátili domů.“
Spolek Valštejn obnovil tradici poutí v roce 2013. Pouť se koná vždy v září a je volně přístupná všem zájemcům.
Vznik poutního místa a jeho nejstarší historie
Poslední vpád švédských vojsk na Zlatohorsko v závěru třicetileté války (roku 1647) vyvolal mezi obyvatelstvem Zlatých Hor hrůzu a paniku. Někteří z nich hledali útočiště a úkryt v okolních lesích. Byla mezi nimi také Anna Tannheiserová, manželka zlatohorského řezníka, která si našla v očekávání narození svého dítěte úkryt na východním úbočí Příčného vrchu, v místě zvaném Boží Dar. Místo pod vysokou skálou a navíc chráněné mohutnou jedlí tvořilo přirozenou skrýš. Zde na ni přišly porodní bolesti a ona prosila Boha a Pannu Marii o pomoc ve své těžké hodince. Její prosba byla vyslyšena a 18. července 1647 na tomto místě porodila zdravého syna, který při křtu dostal jméno Martin.
Martin se vyučil otcovu řemeslu – stal se řezníkem a odešel „do světa“ na zkušenou. Usadil se v blízkém městě Prudnik a díky svým schopnostem a vlastnostem si u obyvatel města získal vážnost a dlouhou řadu let byl městským radním.
Jeho dcera Dorota Weissová, obchodnice se suknem v Prudniku, dala na otcovo před smrtí vyslovené přání namalovat u prudnického malíře Simona Schwarzera obraz Panny Marie. Jeho zhotovení však trvalo čtyři roky – byl dokončen až v roce 1718. Podle lidové pověsti byla kresba obrazu několikrát odkládána – až do příchodu neznámého malířského pomocníka, který obraz zhotovil. Obraz je podle typologie mariánských obrazů, soch a grafiky verzí či interpretací pasovské kopie originálu madony Lucase Cranacha st. Ten pak nechala Dorota Weissová umístit téhož roku na jedli v místě otcova narození na Božím Daru.
V roce 1719 měl zlatohorský občan Samuel Richter cestou kolem tohoto obrazu zjevení. Z obrazu vyšla záře, vystoupila z něj postava a dívala se za ním. Tato příhoda se brzy rozšířila po Zlatohorsku a k obrazu začali přicházet věřící. Stalo se místem modliteb, zvláště pak uctívání Panny Marie a také cílem mnoha poutníků ze širokého okolí, kteří u Panny Marie hledali pomoc. Došlo i k zázračným uzdravením věřících, což samozřejmě vyvolalo další příliv poutníků a také aktivity zlatohorského farního úřadu. Ten zde nechal v letech 1743-44 postavit na vlastní náklady dřevěnou kapli. Po přenesení do vystavěné kaple byl obraz Panny Marie již liturgicky adorován a kaple navštěvována nejen poutníky, ale po většinu roku zvláště horníky před jejich nástupem do práce v blízkých Modrých štolách.
V roce 1754 byl obraz přenesen do farního kostela Nanebevzetí Panny Marie ve Zlatých Horách. Stalo se tak údajně na základě žádostí zlatohorských občanů (bez vlivu zřejmě nebyla ani krize hornictví v této oblasti a s ní spojený velký úbytek horníků). Tam byl vystaven jako milostný obraz k všeobecnému uctívání věřícími.
Z církevního hlediska bylo důležité zachování kontinuity poutního místa i po přenesení původního obrazu do Zlatých Hor. Pro kapli byl proto pořízen podobný obraz Panny Marie. Zejména však bylo poutní místo prohlášeno za skutečné milostné místo, a to na základě atestu, vydaného také v roce 1754 generálním vikariátem.
První ohrožení
V kapli na Božím Daru se zřejmě po roce 1744 již konaly bohoslužby, které přispívaly k návštěvnosti tohoto místa. Roku 1781, za vlády Josefa II., byl však veškerý církevní život v habsburské monarchii podřízen státnímu dohledu. Státní zásahy byly rozsáhlé a kromě zrušení církevní suverenity docházelo ke konfiskacím církevního majetku a také k rušení pousteven, kaplí, kostelů, klášterů a k omezování poutí. Tyto změny nezůstaly bez vlivu na zdejší poutní místo. V roce 1786 byla nařízením příslušných úřadů zrušena kaple i obydlí zde působícího kněze. V roce 1789 pak Krajský úřad v Opavě nařídil zlatohorskému hospodářskému úřadu, aby zajistil provedení odborného stavebního odhadu kaple (pro účel dražby).
Tento zásah státní moci měl také významný ekonomický dopad na příjmy církve a občanů Zlatých Hor i okolí v souvislosti s návštěvností poutního místa, takže se i proto spojili ve snaze dosáhnout zrušení tohoto nařízení a poutní místo zachovat.
To se nakonec podařilo, i když s určitými problémy. Špatný stavební stav původní kaple a stále pokračující snaha zlatohorských občanů a zlatohorského panství o zachování poutního místa byly zřejmě důvodem, proč na tomto místě nechal postavit lesmistr knížete biskupa Franz Hannich malou, dřevěnou, z desek sbitou kapli. Je zřejmé, že se tak nemohlo stát bez souhlasu (byť tichého) příslušných biskupských institucí. Její stavba byla dokončena nejpozději v roce 1811 (byla v ní přechovávána kopie zázračného milostného obrazu, kterou v tomto časovém období údajně nechal zhotovit lesmistr Hannich. Tato kopie (olejomalba na plátně) se dochovala až do dnešních dnů spolu s podkladní deskou). Spálení původní kaple však vyvolalo důrazné protesty u vysokých zemských institucí a biskupské konsistoře. Výsledkem byl guberniální dekret z 1. února 1820 a souhlas biskupské konsistoře z 29. února s další existencí kaple, oba vydané za jediné podmínky. Tou bylo odstranění všeho pohoršujícího z kaple a její podřízení trvalému dohledu zlatohorského faráře. Poutní místo tak bylo zachráněno.
Postupný rozvoj
V 19. století, po smrti císaře Josefa II., docházelo s velkým zpožděním k postupné obnově dřívějších církevních poměrů a církevních kompetencí. Obnovují se poutní místa, ale například pouti byly znovu oficiálně povoleny až v roce 1840. Mimořádně významnou roli sehrál při obnově poutního místa ThDr. Philipp Dittrich, který převzal zlatohorskou farnost v květnu roku 1830. Sám uvádí, že kaple byla ve velmi zchátralém stavu a kromě toho byla tak malá, že při velkém návalu poutníků pojala často stěží desetinu jejich počtu, což přinášelo řadu problémů. S podporou zlatohorských občanů se obrátil na biskupskou konsistoř se žádostí o svolení opět v kapli pořádat bohoslužby. Úřad generálního vikářství svolení udělil a na základě této licence byla kaple 9. září 1830 slavnostně vysvěcena k provádění bohoslužeb.
Rostoucí počet poutníků znamenal provést bezodkladný významný krok – postavit zděný a dostatečně velký poutní kostel. I tento úkol na sebe vzal farář Dittrich po dohodě s generálním vikariátem s tím, že stavba bude provedena výlučně z prostředků získaných od dobrovolných dárců a poutníků. Základní kámen kostela byl položen v roce 1834 (dodnes umístěn u vstupu do ambitového prostoru). Stavba byla pro obtížné podmínky dokončena až po sedmi letech. Poutní kostel Panna Maria Pomocná slavnostně vysvětili 8. září 1841.
Poutní kostel byl pak průběžně udržován a opravován – v roce 1888 byla střecha pokryta břidlicí, v roce 1891 provedena renovace vnitřních prostor i vnějšku kostela a zvýšena věž kostela, v roce 1894 doplnili čelní fasádu o čtyři sochy, v roce 1895 došlo ke zřízení lourdské jeskyně s oltářem a okna byla opatřena malbami na skle s motivy ze Svatého Písma. Vnitřní úpravy zakončilo položení nové dlažby. A konečně v roce 1896 byl kostel vybaven novými varhanami.
Těžko si dnes představit, že v okolí poutního místa stálo na přelomu 19. a 20. století více než 100 kaplí, kapliček a křížků. Mezi nejvýznamnější patřila kaple „Poslední večeře Páně“, „Mariánská kaple“, „Svaté Schody“ nebo „Kaple Svátostí“. V roce 1924 byla vysvěcena nová „Posvátná studánka“ a přibližně v této době postavil zlatohorský farář P. Vinzenz Brauner 14 zastavení křížové cesty, vedoucí jako dnes ze Zlatých Hor.
Druhé ohrožení a likvidace
Konec druhé světové války v roce 1945 přinesl do historie poutního místa významný zlom. Jednak byla odsunuta většina místního německého obyvatelstva, jednak došlo po roce 1948 k organizovanému zásahu komunistické moci vůči církvím, které se ocitly pod nesmlouvavým státním dohledem.
Nejdříve došlo k zastavení bohoslužeb v poutním kostele dopisem ze dne 24. května 1955, adresovaným farnímu úřadu ve Zlatých Horách. Bylo zdůvodněno tím, že bezpečnostní hlediska při provádění rudného průzkumu a brzké předání oblasti k přípravě těžby si vynutilo ze strany Českomoravského rudného průzkumu v Kutné Hoře a Ředitelství Rudného průzkumu v Rýmařově uzavření prostoru včetně tohoto poutního místa pro vstup poutníků. Brendelova rodina (Emil Brendel byl poslední kostelník poutního místa), která bydlela po konci války dále na poutním místě, pečovala o kostel a kaple i po smrti Emila Brendela v roce 1950, a to až do podzimu 1953, kdy musela svůj domov opustit.
Velkou snahu zachránit poutní kostel před úplným zničením prokázal v roce 1970 přes hrozby odnětí státního souhlasu k výkonu kněžské služby P. Metoděj Nečas, který za pomoci a podpory věřících postupně zajistil potřebné finanční prostředky, plány na generální opravu a také provedení nákladné rekonstrukce střechy. Začaly další stavební práce na opravě poutního kostela. I tato snaha byla opět zlomena zákazem – okresní církevní tajemník z Bruntálu za doprovodu dalších okresních funkcionářů si prohlédl 16. května 1973 poutní kostel a pak už jen následoval příkaz P. Nečasovi odvést lešení a všechen stavební materiál do 21. května 1973. „Normalizační“ období po roce 1968 tak přineslo již jen definitivní rozhodnutí o demolici celého poutního místa. 24. listopadu 1973 byl pak celý poutní areál odstřelen a srovnán se zemí. Zůstala stát pouze „Posvátná studánka“, nacházející se dále od poutního kostela.
Historie od roku 1989
Události roku 1989 umožnily uskutečnit přání mnohých věřících, že je možné znovu postavit poutní kostel. Počátkem roku 1990 byl vytvořen přípravný výbor na obnovu poutního místa Panna Marie Pomocná u Zlatých Hor. Při návštěvě papeže Jana Pavla II. na Velehradě byl 22. dubna 1990 posvěcen základní kámen budoucího kostela. Prostor po bývalém chrámu byl vyčištěn a upraven. Dne 21. května 1991 bylo ministerstvem vnitra zaregistrováno „Sdružení pro obnovu poutního místa Panna Maria Pomocná u Zlatých Hor“, a tím byla oficiálně zahájena obnova poutního místa. Zpracováním projektu nového kostela byli pověřeni olomouckým arcibiskupstvím Mgr. Ing. Tomáš Černoušek a Ing. František Zajíček.
Po vydání stavebního povolení 22. února 1993 byla zahájena stavba přípojky vysokého napětí od bývalého dolu Mír a 29. dubna byl proveden první výkop základů pro nový chrám. Do této doby se na sbírkách a darech vybralo takřka 5 miliónů Kč. Rozpočet na výstavbu dosahoval 20 miliónů Kč. Hlavní pouť v srpnu 1993 celebroval arcibiskup Jan Graubner, který požehnal stavbě nového kostela. Do konce roku pak byla postavena a zastřešena hrubá stavba.
Práce pokračovaly velmi rychle a v roce 1994 došlo k dostavění kostela, omítnutí jeho věže a provedení prací v interiéru. Do věžní kopule byly vloženy informace pro následující generace. Byla postavena hrubá stavba poutního domu včetně zastřešení.
Významným se stal následující rok 1995, kdy dne 23. září arcibiskup Jan Graubner kostel slavnostně vysvětil. Obřadu byl přítomen apoštolský nuncius v ČR Giovanni Coppa a řada dalších významných hostů. Do nové svatyně se vrátil po dlouhých 40-ti letech milostný obraz Panny Marie Pomocné, který byl slavnostně umístěn na hlavním oltáři.
Vysvěcení proběhlo za účasti 12 000 věřících z ČR, Německa a Polska, kteří s nadšením vítali znovupostavený chrám Páně, jenž byl zasvěcen Panně Marii Pomocné – Ochránkyni života. Poutní místo se zároveň stalo místem setkávání tří národů – českého, německého a polského, které tento kraj v jeho historii nejvíce ovlivnily. Ještě téhož roku 29. září navštívil chrám tehdejším prezidentem Václavem Havlem.
V roce 1997 byl dostavěn ambit chrámového prostoru a venkovní oltář. Spolu se čtyřmi zvony došlo k jejich vysvěcení 16. srpna biskupem Mons. Františkem Václavem Lobkowiczem. Dosud němá kostelní věž tak dostala čtyři hlasy, které začaly vítat poutníky a ohlašovat jim, že jejich víra a dary došly naplnění. Poutní místo opět začalo nový život. Jména zvonů jsou sv. Maria, sv. Martin, sv. Vojtěch a sv. Hedvika – bráno od největšího.
Průčelí kostela bylo následujícího roku doplněno o nádhernou mozaiku vytvořenou podle původního obrazu Panny Marie Pomocné, který je od poloviny 18. století umístěn ve farním kostele ve Zlatých Horách. Bylo vydlážděno chrámové nádvoří a provedeny další práce na úpravě okolí, které probíhaly postupně dle finančních možností.
Díky množství dárců a jejich štědrosti bylo zhotoveno dílo v hodnotě 26 993 775,- Kč. Sbírky byly konány v mezinárodním měřítku s následujícím podílem darů z jednotlivých zemí – Česká republika 13 873 617,- Kč, Německo 12 908 050,- Kč, Polsko 287 000,- Kč, Švýcarsko 185 667,- Kč. Proto se z vděčnosti za mezinárodní pomoc koná vždy koncem září už tradiční pouť „Tří národů“.+
Robert Kořínek
