Vlastimil Beran, ztracenovodský poustevník

V opuštěné hájovně, která stávala jako jediné dochované stavení po někdejší osadě Ztracená Voda na úplném konci údolí, žil v letech 1956–1971 poustevník Vlastimil Beran. Věnoval se neúnavně zvelebování okolních lesů. Čas od času se vydával na dlouhé vlastenecké cesty, na kole a pěšky, v kritické době 60. let s myšlenkou česko-slovenské vzájemnosti. Svou denní praxí i písemnostmi byl v mnohém člověkem devatenáctého století (syn řídícího učitele v Mladé Vožici u Tábora).

Během posledních zdejších let neunikl zájmu médií a mnohých návštěvníků – pro svoji osobitost, zjevnou obecně prospěšnou práci i kazatelské schopnosti. V roce 1966 s ním vyšel v časopise Reportér rozhovor Oni žijí ve vlastní šťávě, v roce 1968 byl jeho krátký medailonek součástí televizního dokumentu režiséra Jindřicha Fairaizla Čas pro tři milióny, zaměřující se na životní osudy tehdejších důchodců.

Důvodem odchodu z milované samoty bylo zřícení střechy hájovny. Žil poté krátce na Svinném Potoku, kde sepsal v návaznosti na svazky deníků svou Životní zpověď, ale zhoršující se zrak mu brzy znemožnil samostatný život. Zemřel v ústavní péči v Karviné, po smutných letech slepoty a cizoty zcela odlišného prostředí, roku 1983 ve věku 86 let. Nemá hrob, jen urnu vsazenou do kamene v soukromé zahradě v předhůří Beskyd.

O životě a práci Vlastimila Berana na Ztracené Vodě nejlépe vypovídají úryvky z jeho deníků…

„Oklestil jsem hezkou řádku stromů a vysbíral hodně kamení. Lesy zkrásněly, lépe se jim žije a volněji dýchá, lesní buřeň je už tolik nevyjídá, škodlivý hmyz netrápí, lesní žlaby pro odtok přívalové vody mají vyčištěny, stromy hladce nyní narůstají do síly bez suků, dešťová vláha prší bez překážek ke kořenům, půda zdravě dýchá, je prosvětlena i provzdušena, nemá už hluboké nezdravé stíny, podhoubí může nyní bez překážek se šířiti, což je pro lesy blahodárné, zetlelé pařezy jsou rozmetány po lese, aby všechny stromy měly z rozpadového procesu užitek a bohatší jídelní lístek z výživného humusu, po celé okolní širé oblasti lesní žádný pahýl už netrčí, suché větvice už přestaly ošklivě švihat do šumného prostranství lesního; kam oko pohlédne, vidí pořádek a čistotu, i na cestách lesních. Mám radost z této užitečné práce a děkuji lásce Boží, že mi dovoluje, abych ji konal, a že jí žehná.“ (červenec 1961)

„Obyvatelná je v této lesovně pouze tato místnost veliká, v níž bydlím a vařím, píši, čtu a modlím se a spím. Všechno ostatní podmáčí voda a tvoří se nezdravá houba, v sousední místnosti podlaha je zmáčena ve spodu vodou a ve stropě z půdy je veliká široká díra. Střecha od lesa i s širokým dlouhým okapem je už z části zborcena. Na verandu ze stran prší a v zimě je vysoko zavátá sněhem. Pokud jen možno silně větrám a ve světnici každý den několikráte v kamnech oheň rozdělám a světnici udržuji jakž takž ve stavu obyvatelném.“ (září 1967)

„Dnes 29. listopadu 1967, ve středu kolem 13 hod., přišel sem do velkosamoty ve Ztracené Vodě, kde se právě t. č. konaly velké probírkové lesní práce, lesník Pustka z lesovny ve vzdálené Dlouhé Vodě, aby provedl svou lesnickou povinnost pracovní při odebírání zpracovaného těžebního dřeva. V jeho služebním bloku chyběl mu kopírovací papír, maličkost, z níž vyrůstala okamžitě značná nesnáz. Přišel ke mně, poustevníku v poustevně, bývalé lesovně, s prosbou, mám-li kopírovací papír. Ale já právě tuto pomůcku neměl, poněvadž ji nepotřebuji, a tu, co jsem kdysi měl, jsem zase dal těm, kteří ji nutně potřebovali. A tak při nejlepší vůli, i když jsem rychle prohledával místa, kde by snad ještě mohla být k nalezení, při nejlepší vůli nenalezl jsem ji. A protože jako poustevník mám stálý, upřímný a vroucně zbožný vztah citový k Pánu Bohu, zaprosil jsem v srdci svém o tuto maličkost, jen abych v nesnázi vypomohl svému bližnímu, lesníku Pustkovi. A co se stalo v nejbližších okamžicích? Mezi hledajícími [prohledávanými] mými spisy začernalo se pojednou cosi zrakům našim. Byl to list kopírovacího papíru. Jediný, právě pro lesníka Pustku. Jako by čekal na tuto chvíli z mého cestovního bloku z roku 1958.“ (zapsáno v „Důkazech o jsoucnosti Boží“)

 „A tak jsem se vracel již za stmívání domů. Přede mnou v dáli na hoře bělalo se stavení stařičké lesovny – poustevny. A nyní zapisuji veliké překvapení, které mě čekalo. Svaté překvapení, div ne zázrak. Sníval jsem o něčem podobném ve svých myšlenkách, s nikým jsem se o tom nesvěřoval. Přicházím k poustevně a žasnu. Vlevo v malém povzdálí před dvěma okny stojí jako krásný přelud vysoký mohutný kulatý do běla ohoblovaný kříž asi 6 snad více metrů vysoký s krásným vymodelovaným plechovým symbolem ukřižované osobnosti Ježíše Krista. Nebyl to přelud, ale skutečná jistota. První, co jsem učinil, bylo, že jsem poklekl a dřevo tohoto darovaného kříže objal a zlíbal a prosil vroucně Pána Boha o požehnání původcům tohoto krásného zbožného činu. Ve větší výši mé postavy spatřil jsem upevněnou malou cínovou tabulku, na níž vyryto bylo takto: Pro radost bližního postavili 16. 6. 1968 turisté loco Krnov. Mlčenlivý sen můj byl splněn.“ (červen 1968)

„17. října 1969 v pátek kolem 13. hod. stalo se mi neštěstí. V blízkosti poustevny v lese u pramene v severní části zdejších státních velkolesů při mé osamělé dobrovolné práci padl na mě silný vysoký strom jasanový a mocně mi přimáčkl obě nohy a porazil mě. Sám jsem ho totiž pracně ruční pilou uřezal, poněvadž byl křivolaký a vrcholem překážel sousedním vysokým smrkům. Dvě hodiny jsem se trápil pod jeho tíhou, volal o pomoc, nemoha se vyprostit až konečně kolem 15. hod vysvobodila mě rodina Šmídova z Dlouhé Vody v lese vzdáleně pracující. Od té doby jsem nemohl v lesích pracovat. V albrechtické nemocnici, kam mě z vlastní obětavosti zavezl a doktora přivolal lesník pan Oldřich Pustka z Dlouhé Vody, mi dali tři protitetanové injekce (mám legitimaci očkovací) a na vlastní žádost mě poslali se sanitkou domů, sem do lesovny – poustevny na Ztracené Vodě. Zázrak! Byl jsem zachráněn před neodvratnou smrtí, která mi hrozila. Dnes, kdy toto zde velmi stručně zapisuji, mohu díky Pánu Bohu dobře se pohybovat a bez bolesti chodit.“ (27. ledna 1970)

 „Znovu vzpomínám si: umřela jsi, veliká samoto Ztracenovodská. A mě, poustevníka svého, odkázala jsi z Tvých azurových výšin sem, do těchto hluboko údolních stěn /na Svinný Potok/, kde teskním po Tobě šest měsíců a mnohý jim podobný den. Loučil jsem se s Tebou v nevýslovné lítosti, ale Tys to již neslyšela, byla Jsi mrtva. Do posledních chvil jsem já, Tvůj poustevník, u Tebe setrval. Umřela Jsi, věrná mi, v mém náručí. S takovou věrností jsem se nesetkal v životě svém. Měli jsme se upřímně rádi, nikdy Jsi mi neublížila. Od Kříže k obrázku Sedmibolestné Marie Panny na pokraji lesů u pramene křišťálové vody, od obrázku ke Kříži putovávaly s Tebou moje vděčné, láskyplné kroky. S Tebou se srdce mé o každou radost, o každý žal tak kamarádsky věrně, tak dětsky i stařecky dojemně dělívalo. Říkali jsme si, že jeden bez druhého nemohli bysme snad ani žíti… Ty jsi mi však umřela a já už nejsem poustevníkem Tvým.“ (říjen 1971, rozloučení s poustevnou po nuceném odchodu z ní)

Jan Slavotínek, Robert Kořínek (ed.)

Poděkování a hlavní zdroje informací: rodinný archiv Jana Slavotínka — pozůstalost Vlastimila Berana

 

Příspěvek byl publikován v rubrice Valštejnská toulání. Můžete si uložit jeho odkaz mezi své oblíbené záložky.